pátek 24. února 2012

Všudypřítomná Asie


Že je Kanada plná přistěhovalců nemusím ani připomínat. Je to místní politika – máme velké území, nedostatek Kanaďanů, tak šup, ať nám vypomůžou cizinci. Nebo lépe řečeno Asiati. Ti totiž tvoří největší část.
Bohužel jsme se nedopatřením ocitly přímo v jejich centru :) Richmond, kde bydlíme, je totiž jejich stát ve státě. Mají tu obchody s jejich zbožím, nápisy jsou v jejich jazyce, v bankách jsou jejich úředníci, v obchodech jsou jejich prodavači, takže nemusí ani umět anglicky. Ale tohle jsem už někdy dříve zmiňovala. Za těch pár měsíců už jsem to tak nějak vstřebala. Sice mi to hlava nebere, ale vzala jsem to jako fakt. Takže když jsem v rámci svých toulek po okolí, v práci je totiž v poslední době mrtvo, tak mám dostatek volného času, narazila na Budhistický chrám, mě už faaaaakt nepřekvapilo.
Vypadá to jako někde v Tibetu. Jednou jsem se tam chtěla podívat, tak už nemusím :)  V objektu je chrám, nějaké modlitební sošky, bohužel se v tomto náboženství nevyznám, tak jejich význam nevím. Jedinou sošku, kterou jsem poznala byl Budha :) Pak další různé budovy a samozřejmě tradiční zahrada. A v nabídce je dokonce i restaurace. Všude voněly vonné tyčinky, které si návštěvnící kupovali u vstupu a zapalovali je právě u těch sošek, Asiati se modlili a hrála nějaká modlitební hudba. 

P.S.
Původně jsem chtěla tento příspěvek nadepsat „Všudypřítomní Asiati“, ale aby to nevyznělo jako ten nadpis s hlodavci o dva články zpět, změnila jsem to, ale ono to tak ve skutečnosti stejně je :) Sibyla měla pravdu.

pátek 17. února 2012

Ráj lyžařů

Do Whistleru, podle domorodců nejkrášnějšího lyžařského střediska a dějiště zimních Olympijských her 2010, se s námi vypravili i Jarda s Bárou, kteří se ve Vancouveru zastavili před svým návratem do „rodné hroudy“.
Lístky jsme si koupili na tzv. Snowbus – autobus vozící lyžaře tam a zpátky. Bohužel jsme si nevšimly, že odjíždí už  v 5:45 ráno. Takže vstávání bylo kruté :)
Silnici, která vede z Vancouveru do Whistleru se říká Sea-to-Sky Highway – od moře k obloze – protože vyjedete od moře, cesta vede podél pobřeží, postupně stoupá, objevují se kopečky až přijedete do hor. Moc pěkná podívaná. Vzhledem k tomu, že ve Vancouveru díky klimatickým podmínkám v podstatě nesněží a zima je mírná, těšila jsem se na sníh. Avšak upřímně – nic moc. I v Jeseníkách je ho letos víc. Ale prý den před tím pršelo. Tak dejme tomu, že je to omluva :)  Jinak se nedivím, že je to vyhlášené středisko. Tolik místa, sjezdovky kam se podíváš – všemožných délek, náročností, terénů. Ale pro chodce to tam v zimě  moc není. Jo, být tam v létě, to by bylo jiný kafe. No, třeba někdy příště. Tak jsme si aspoň vyjeli lanovkou až nahoru, kde jsme si prohlédli „panoramata“ a hlavně Inukshuk, a pak jsme se povozili tzv. gondolou „Peak-to-Peak“ mezi dvěma kopci. Opět něco na moji „lásku“ k výškám. V jedné kabince byla dokonce prosklená podlaha. No ještě, že jsme si do ní nesedli :)
Inukshuk
 Jinak Whistler jako vesnice je pěkný. Pro změnu jiná architektura než ve městě. Ovšem drahý. Co mě zaráželo byly značkové obchody (na hlavní promenádě) jako např. Guess nebo klenotnictví s diamanty. Ale, že mě to vůbec zaráželo, že? Prostě na snahu vytřískat z turistů a návštěvníků co se dá narazíte všude.