pondělí 29. srpna 2011

Nudite se? Baseball vás z toho určitě nedostane :)


Nejsem žádný sportovní fanda, ale když je ten baseball tady tak opěvovaný, šly jsme se na něho podívat. A sportovním nefanouškem zůstávám i nadále :) Minimálně co se týče baseballu. Byla to nuda. Ještě, že s námi šli naši staří známí Jarda s Bárou, že jsme si aspoň pokecali a sdělili novinky :) Nechápu za co ti hráči berou takový prachy. Věčně tam postávali, nic moc pohyb, občas jeden odpálil, pár se jich hnulo a pak zase postával :) 
Tak takto vypadá nuda v přímém přenosu :)
 Už nás to město začíná trochu nudit a tento zápas ke zlepšení teda rozhodně nepomohl :)   
V práci je toho poslední dobou nějak víc, minulou neděli moje pracovní nasazení vyvrcholilo jedenáctihodinovou šichtou. V deset ráno jsem přišla do práce a v devět večer jsem odešla. Ale to byla spíš taková nárazovka, protože jedna výpomoc onemocněla. Ale trochu mě to zřejmě poznamenalo, protože následující den jsem bezmyšlenkovitě házela špinavé příbory do koše a zbytky jídla do nádoby s příbory :) A aby toho nebylo málo, převrhla jsem na sebe nádobu s bělidlem (obdoba našeho Sava), kterou někdo nechal stát na zemi bez víčka. Takže mám konec nohavice černých kalhot oranžový, botu flekatou a ponožky jsem rovnou vyhodila.
No, ale asi bude hůř. Protože od září se většina pracantů vrací do škol, takže tam zůstanu sama (než najdou nové síly) Už mi bylo řečeno, že budu dělat šest dní v týdnu a někdy mě hodí i na noční (jako by to už nedělali). Naštěstí to bude jen na tři týdny. Na konci září tam totiž končím (což zatím nevědí). Vyrážíme totiž na týdenní „dovolenou“ po východní Kanadě a pak v Torontu balíme fidlátka a začátkem října fičíme na západ. Změna už je fakt potřeba. Už potkávám ty stejný lidi. Jak je to Toronto malý, to je děs :)

úterý 23. srpna 2011

Balíček z domova


Některé věci tady prostě nepořídíme. Když pominu obhospodařovatele naší dutiny ústní :) zatím jsme nezahlédly např. piškoty nebo puding (u toho si nejsem úplně jistá, ale pokud jsme zahlédly, tak určitě minimálně v kilovém a větším balení).  Tak jsme se rozhodly prověřit poštovní služby. Sepsaly jsme seznam a moje mamka vyrazila nakupovat. Na poštu dorazila s úhlědně zabaleným balíčkem v úterý. Slečna za přepážkou po ní chtěla anglicky vypsat obsah, což teda byl pro mamku nadlidský úkol :), tak tam nakonec napsaly „present“. A taky jí řekla, že zásilka by měla dorazit za pět až sedm dnů. Čekaly jsme, čekaly a v sobotu (což teda bylo za dýl než sedm dnů) jsme se dočkaly. Poštovní přepážku jsme našly v rohu obchodu s kosmetikou a drogerií Shoppers Drug Mart. A balíček byl tu, celý a neporušený. Naše požadavky byly lehčí než maximální dovolená hmotnost, tak jsme v balíčku našly ještě další věci, které na seznamu nebyly, jako např. balíček koření, vanilkového cukru či hrozinek :) 
Dorazilo nám toho dost :)
 Puding už jsme otestovaly, dobrý :) Daly jsme si na něho "jahody" z místního supermarketu (produkt of USA). Přišly jsme na to, že když do nich dáme dost cukru, tak dostanou chuť, která se chuti jahodám velice podobá :)

středa 17. srpna 2011

Nefunkční myčka a jiné katastrofy


Po nefunkční ledničce a mražáku začala v práci stávkovat myčka. Nevím jak dlouho ji tam mají, ale rozhodně vypadá jako již zasloužilá umělkyně :)  Nejprve z ní začala vytíkat voda při každém mytí a pak už pořád, i když nic nemyla. No, a druhý den to zabalila úplně. Jak poznamenala jedna číšnice – kuchyň bez myčky = disaster. A měla pravdu. Přesto, že se nejednalo o zrovna zaneprázdněný den, kolem poledne se začalo nádobí hromadit. Až už z něho byla pěkná hromádka, zkoušela jsem se pídit co teda s tím. A bylo mi řečeno, že by to vlastně v horké jarové vodě taky stačilo. Hurá, to mi nemohli říct dřív, už bych s tím bývala začala a mohla jsem si ušetřit několikahodinové martyrium. Byl to totiž takový „nekonečný příběh“. Když jsem z jedné strany odebrala, z druhé zase přidali :) Naštěstí odpoledne přišel opravář a dal drahou umělkyni do pucu.
Další boj nastal po zavedení nového jídelního lístku. Nevím proč, ale mám takový pocit, že levá ruka neměla tušení co pravá chystá :) Nedošlo k velkým změnám, něco se přidalo, něco ubralo. Ale na těch nových jídlech se asi zapomněli domluvit jak se vlastně budou připravovat :) Jeden druhýho se ptají, každý to vidí jinak a ve finále vaří s jídelákem před nosem, aby věděli co tam vlastně všechno patří :)  Není nad osvědčené a hlavně zaběhnuté recepty.
A do třetice jedna perlička z našeho baráku. V rámci údržby plynovodu přiškrtili dodávku, ale už ji neobnovili, protože nebyl nikdo doma, tak jsme měli dva dny studený odchov :) Hned první den jsme o tom daly vědět naší domácí Whitney. Nic se nestalo. Druhý den jsme jí večer zavolaly, že teda jako co, a ona, že jo jo jo, že to zařídí. Po jedenácté v noci někdo bušil na dveře. Máme pokoj hned vedle, tak jsem byla asi jediná kdo to slyšel. Šla jsem otevřít a tam stál pracovník plynárenské společnosti a že nám jde zapojit plyn. Chvilku si s tím hrál, nechtělo to naskočit, a pak konečně zažehnul plamínek a bylo vyhráno. Už si zase můžeme užívat luxusu :)

středa 10. srpna 2011

Oslava

Tak jsme to dneska zapily echt kanadským pivem - javorovým :) Hořký jako každý jiný :)
Javorový :)


Únava materiálu


Na dnešek připadlo další výročí. Asi nemusím vysvětlovat jaké a někteří jistě ví i kolikáté. Ano, dnes jsou to tři měsíce. Že to letí není třeba zmiňovat, jednak bych se opakovala, jednak je to každýmu jasný :) Takže směle k událostem posledních dnů.
Osazenstvo v domě se nám trochu obměnilo, na našem patře nám přibyla spolubydlící Mel z Filipín a jeden inženýrek z Indie (jméno si nepamatuju). V suterénu jsou nějací mlaďoši, myslím, že jeden Němec, Filipínka a Asiat, ale s těma se moc nevidíme. Mel je fajn, sympatická a ukecaná. Po pár dnech, co se nastěhovala, začala organizovat malé seznamovací posezení pro obyvatele. Bohužel to moc nezabralo. Zúčastnila se pouze ona, její přítel, já a jeden Asiat Jey. Chvilku jsme poseděli v místní „putice“ a po cestě zpátky jsme se zastavili v nějakém čínském bistru, protože Jey měl hlad. Já jsem hlad neměla, ale abych tam neseděla a nečučela jim do „tácků“, objednala jsem si na doporučení jakousi polívku. Už si nepamatuju název, ale měla být sladká, převážně z červených fazolí, plus další ingredience dle výběru (dovedete si jistě představit výběr, když ingrediencím nerozumíte) Abych to neprodlužovala, tak sladkou polívku jsem v životě nejedla, kam se hrabe „hovno z nutrie“ :) Snědla jsem tři  lžičky a dál to nešlo, tak jsem si ji vzala do krabičky sebou. Druhý den putovala do koše :)
V práci se mě šéfik snaží zaučovat na jeho „kuchtící“ straně. Po pravdě mě to tam nebaví, jednak je tam teplo, je tam větší zmatek než u salátů a taky na těch pár týdnů to přece nemá cenu :) Ale to on zatím neví :)
Včera jsem přišla do práce a nefungovala lednička ani mražák, takže vše podléhající rychlé zkáze se cpalo do pultových chlaďáků. Ale i tak to nepomohlo a něco muselo do koše. A k tomu všemu odpoledne dovezli zboží. Pěkně načasovaný :) A do třetice, začali odmražovat pultový mražák se zmrzlinou. Použili k tomu proud teplé vody. Bohužel si ale nikdo nevšiml, že v mražáku je díra, takže všechna voda pěkně vytekla na podlahu. Takový malý Titanik :) Prostě opravdu záživný den, domů jsem odcházela v osm večer.
Ty dva měsíce mé kanadské „kuchařské“ kariéry jsou už docela znát na únavě materiálu a to na více frontách. Například boty – byly celkem nové, když jsem odjížděla, teď jsou rozchozené a vzhledné jak po deseti letech používání. Dále ponožky – nevydržely to věčné dření o boty a rozhodly se, že udělají prostor pro palec aby taky viděl vnitřek bot :) A nakonec moje ručičky – od toho tahání táců s těžkými hnusnými čtvercovými talíři (Pohlreich by jim tam udělal pořádek) od dřezu do myčky, která je na zemi, budu mít svaly jak Árný a prsty jak Shrek :)

čtvrtek 4. srpna 2011

Skoro jako v Riu


Z mé malé rodné zemičky za oceánem se mi doneslo, že prý málo píšu, že doma nemají co číst a ať prý píšu víc :) Ono se to lehko řekne, ale ne vždy je inspirace, ne vždy je čas a taky ne vždy se něco zajímavého děje. Ale aby teda neřekli, tak jsem sesmolila další příspěve :)
Minulou sobotu mi šéfik řekl, že nemám chodit na denní šichtu, ale že potřebují výpomoc na večerní směnu v jiné pobočce, tak že mám jít tam. Když jsem tam v pět dorazila, šéf tamní kuchyně na mě koukal jak na zjevení, a co prý že tam dělám. Vůbec o mně nevěděl, ale co víc, vůbec mou výpomoc nepotřeboval. Takže jsem se s nepořízenou vrátila zpět, žádná hodina odpracovaná, žádný vydělaný doláče, akorát projetý za metro. Následující sobotu, kdy jsem měla regulérní volno, jsme si naplánovaly odpolední výlet a v poledne mi volal šéfik, jestli můžu příjít na noční. Tentokrát to omyl nebyl. Bohužel to trochu zkrátilo časovou kapacitu na výlet, ale přesto jsme vyrazily. Konkrétně do centra na Caribana Carneval – průvodce uvádí, že se jedná o významný indiánský festival, ale bylo to spíš jako v Riu. Průvodu, který je vyvrcholením několikadenního veselení, se zúčastňuje tisíce lidí v úžasných kostýmech a jdou až 4,5 km dlouhou trasu, což trvá až šest a více hodin. My jsme bohužel stihly až jedny z posledních účastníků, ale i tak to bylo fajn. 
Všude samé peří a pozlátka
 Ani se nám nechtělo pryč, ale musely jsme kvůli mé noční šichtě. Nějak jsme to ale neodhadly, stejný nápad mělo více lidí, takže v přeplněné tramvaji, kde jsme byly asi jediné zástupkyně bílé pleti, jsme se dokodrcaly k metru a pak metrem jsme se šinuly k nám. Celá cesta zabrala všehovšudy hodinu a půl. Takže do práce jsem doběhla s jazykem na vestě přesně v sedm hodin. Měla bych tam bývat tak deset minut předem, ale naštěstí to nevadilo.
Po cestě zpátky jsme v metru narazily na novou vlakovou soupravu. Po x letech (nevím přesně po kolika) začínají vyměnovat vlaky a mají z toho tady hrozný haló. Teda upřímně, už bylo na čase. To i v Praze jsou hezčí soupravy (teda na trase C, na ostatních taky nic moc) Každopádně místní jsou nadšení, vždy když vejdou do vagonu, tak si ho obdivně prohlíží a pochvalují. Na propojení vagonů použili takovou tu harmoniku, jak je u nás v autobusech, a všichni si na to chodí stoupat a zkoušet to. Jako by to viděli poprvé v životě :) No, ale když nad tím teď uvažuju, tak fakt to možná ještě neviděli. V tramvajích to nemají a v autobusech, ve kterých sem zatím jela, to taky nebylo. Jo, to mi připomíná, že tady mají zvláštní způsob zastávek na znamení. Tramvaje ani autobusy nestaví automaticky na všech zastávkách. Pouze, když tam chce někdo vystoupit nebo vidí, že někdo chce nastoupit. A pokud chce někdo vystoupit musí zatáhnout za takový žlutý drátek, který se táhne celým vozem, cinkne to a nad řidičem se rozsvítí nápis, že bude zastavoat. Tak mi to trochu připomíná jak nějaký systém za první republiky :)