středa 27. července 2011

Není ZOO jako ZOO

Torontská ZOO se řadí mezi největší na světě, ale rozhodně ne mezi nejhezčí, jak jsme se přesvědčily na vlastní oči. V neděli jsme si tam totiž udělaly výlet. Původně jsme si chtěly půjčit auto a jet za město. Ale bohužel naše jednoduché platební karty jsou na to opět krátké. ZOO byla tedy takový nouzový plán. Protože zvířata jsou víceméně všude stejná a vstupné 23 dolarů. Ale nakonec to dopadlo líp, než jsme čekaly. Když jsme se fotily před hlavní bránou, přistoupily k nám dvě dámy (nepřisedly nám dařbujány :) ), a že prý mají čtyři volné vstupenky, které obdržely v hotelu, a že vlastně mají dvě navíc a jestli je nechceme, že bychom zaplatily pouze deset dolarů za jejich parkovné, které zaplatit musí. Tak jsme souhlasily  a navštívily ZOO  každá jen za pět dolarů :) To jsou kšefty :)
Zahrada je to opravdu velká, ani jsme ji neobešly celou, ale část s místní faunou jsme vynechat nemohly, co kdyby se nám náhodou nepodařilo vidět kanadskou divočinu na vlastní oči :)  
Nejhezčí byl méďa Grizzly, ale toho bych mimo zahradu potkat nechtěla :)

sobota 23. července 2011

Ach ty zuby


Tak mě to přece neminulo. Nyní se mezi moje zážitky v Kanadě řadí i návštěva zubaře.
Před odjezdem jsem několikrát navštívila zubaře, abych měla vše v pořádku a nemusela nic řešit tady, protože dentální ošetření není zrovna jedna z nejlevnějších místních služeb. Ještě pár dnů před odletem jsem měla pořád pocit, že to není úplně vončo, což zubař komentoval slovy, že se moc prohlížím :) Tak jsem to nechala být, stejně už nebyl čas. Když to do teď nebylo lepší, rozhodla jsem se s tím někam zajít. Lepší teď než aby se to náhodou zvrtlo v něco horšího. To bych se pak nedoplatila, to by vyšlo levněji zajet s tím dom :)
Šla jsem po ulici a hledala dveře s nápisem Dentist (což nebylo tak těžký, zubařů a taky chiropraktiků je tady požehnaně) Celkem jsem navštívila tři ordinace. Až v poslední mi řekli, že mě vezmou ještě ten den – nejprve na konzultaci zdarma, kde zjistí vo co gou, co to bude potřebovat, kolik to bude stát a pak, že se můžu rozhodnout, zda ošetření podstoupím nebo ne. Tak jsem souhlasila. Celé se to neslo ve velmi příjemném duchu. Paní doktorka říkala, že to prý jenom nemám kolem zubu dobře uzavřené a že mi to něčím zacpe. Vzala si na mě takové ty zvětšovací brýle co používají chirurgové :), pak mě i z křeslem položila, div jsem nebyla hlavou dolů (skoro jak na horské dráze) a vytasila na mě vrtačku. Po zákroku mě zkasírovala a nechala vyplnit dotazník :)  Zatím se zdá, že to pomohlo, tak snad to tak skutečně bude. Teď už jenom zbývá aby mi to  pojišťovna proplatila :)
Když jsem šla zpátky, zastavila jsem se v kadeřnictví, protože vlasy, chtíc nechtíc, povyrostly a v tom vedru už mě pěkně štvaly  :) Moc jsem nad tím nepřemýšlela, vlezla do prvních dveří, který se mi namanuly a tam narazila na takovou postarší šikmoočku. Posadila mě do křesla, to se nastěstí nehlo ani o centimetr :), vlasy trochu našplíchala vodou a začala stříhat. Za pět minut hotovo, taky mě zkasírovala, dotazník žádný vyplňovat nechtěla :) a šla jsem. Tak rychle ostříhaná jsem teda ještě nikdy nebyla. Netvrdím, že to je úplně podle mých představ, ale lepší jak nic, hlavně, že už to tak nehřeje:)
Ve čtvrtek jsme opět vyrazily do klubu Madison, kde každý týden pořádá dýchánek agentura, přes kterou je tady Jarda. Vyšlo to zrovna na nejteplejší den – ještě to večer (vycházely jsme někdy o půl osmé) bylo ve stínu 35 stupňů. Byly jsme zpocené ještě než jsme tam dorazily a tam to nebylo o nic lepší. Když jsem se při odchodu zvedla, měla jsem úplně mokrou p.....ozadí :) Bylo to děsný, ale někteří si to pochvalovali, to fakt nechápu:)

úterý 19. července 2011

Torontské vedro


V informacích o Torontu se píše, že zde bývá v létě až čtyřicet stupňů plus a v zimě až čtyřicet stupňů mínus, takže docela velký rozdíl. Nechtěla jsem tomu moc věřit, ale zdá se, že nekecali. Teplota se nám postupně zvyšuje, nejprve na třicet, teď na třicet čtyři a na čtvrtek předpovídají třicet osm. V našem původním pokoji, kam jsme se už zase vrátily po předchozí akci „škatule, škatule, hejbejte se“ naší paní domácí, je pěkná saunička. Přesto, že je v domě klimatizace. Z nějakého nám utajeného důvodu však nefunguje. Už jsme na to paní domácí upozorňovaly dvakrát, ale jaksi stále nic. Jooo, to když nás potřebovala vystěhovat, to tady byla pečená vařená :) Ale zase na ni nijak moc nadávat nemůžeme. Onehdy, při té stěhovací akci, za mnou přišla, že by se mnou chtěla mluvit. Trochu jsem se děsila, o co asi může jít. A pak mi vyložila svoji myšlenku, že by z jednoho pokoje chtěla udělat takový jako hostel – bed and breakfast a co prý na to říkám :) Bych nikdy nečekala, že se mnou bude někdo v Kanadě řešit podnikatelský záměr :) Ale důvod byl prostý, chtěla vědět, jestli bychom jí s tm pomohly. Zůstat tady dýl, tak s naší domácí rozjedeme business :) Máme ale jiný plán - na ty zimní mínusové čtyřicítky tady rozhodně čekat nebudeme :)
Byly jsme opět v kině – na Horrible Bosses. Musím říct, že zatím nejlepší film, který  jsme tady zhlédly. Nebo možná bych spíš měla napsat, že zatím nejlepší pohybující se obrázky :) S mluveným slovem mám stále potíže:)
V práci dobrý. Zjistila jsem, že můj šéfik není šikmoočko, jak jsem si myslela, ale Filipínec :) O víkendu jsem roztloukala vajíčka (nepoužívají styl naťuknout o hranu, ale mrsknou s ním o stůl, a je to) a v jednom byly dva malé žloudky, taková dvojčátka a v dalším se cosi táhlo, vypadalo to jako zárodek kuřátka. Tohle se mi nestalo za celou dobu mé pekařské kariéry v pekárně Mája :)  Ten zárodek byl teda ale tak trochu na po.... zvracení.

čtvrtek 14. července 2011

Návrat do Canada`s Wonderland


Ve středu jsme měly obě dvě volno, tak jsme vyrazily do zábavního parku využít náš volný druhý vstup. Přesto, že jsme tam byly asi půl hodiny po tom co otevřeli a byl všední den, bylo tam lidí jak blech.
Měly jsme v plánu navštívit pouze horskou dráhu (tu největší z celého parku - viz sekce Videa) a pak se jít čochtat do vodního světa. Takže jako první, po průchodu turnikety, mě Romča táhla na tu horskou dráhu. Slíbila jsem jí totiž při minulé návštěvě (kdy jsem nešla vůbec na žádnou atrakci, protože to nějak nemusím), že při té druhé půjdu akorát na tuhle dráhu. Moc se mi nechtělo, v životě jsem na žádné horské dráze nebyla, nejsem na tento druh zábavy stavěná, ale na druhou stranu jsem si říkala, tak co, jsem tady jednou za život, tak se překonám. No, překonala jsem se, ale po skončení jízdy jsem přehodnotila svůj životní milník z pondělí a teď se můj život dělí na před koncertem U2 a horskou dráhou a po nich. Bylo to děsný, celou dobu jsem měla zavřené oči, takže jsem vlastně vůbec netušila jak a kama jedeme, křečovitě jsem se držela a myslela jenom na to až to skončí :) Po dojezdu jsem to bílá jak stěna zhodnotila, že tohle fakt není nic pro mě :) Ale můžu říkat, že jsem tam byla :)
Zato vodní svět už byl parádní. Vydováděly jsme se jedna báseň (nevybouřené mládí hadra :) ). Na jedné atrakci jsem se sice taky trochu zadrhla :), to když jsem vylezla na skluzavku, lehla si na lehátko a nějak jsem se nemohla odrazit, už jsem to chtěla  vzdát, ale pak jsem si řekla no co, co se mi tak může stát, a odrazila jsem se. Nestalo se mi nic :) Nejvíc jsme si užily atrakce Blackhole – v uzavřeném tobogánu jedete na nafukovacím torpédu, nevíte kam jedete, co bude následovat a pak se najednou vyřítíte do bazénku s vodou. Super :) 
Řítím se jak Fitipaldy :)

Večer jsem usnula jak špalek :) Tento týden byl plný zážitků.

úterý 12. července 2011

Životní milník :)


Tak, od včerejšího večera se můj život bude dělit na léta před koncertem U2 a na léta po koncertě U2 :)
Byla to paráááda, a to i přes to, že jsme tam dorazily dvě hodiny před začátkem, takže jsme měly už docela vysezené důlky. Na lístku bylo napsané, že začátek je v 19h. Tak jsme tam na sedmou byly. Počítaly jsme, že předkapela bude hrát do osmi a pak to vypukne. Jenomže, a to teda nevíme proč, předkapela (nějaký Interpol) začala hrát až v osm, takže to celé vypuklo až v devět. Bylo nám to trochu divný, protože jsme se nemačkaly v žádných frontách a v sedm byl stadion ještě pořád skoro prázdný. Což se ale do deváté radikálně změnilo a než Bono zapěl první tóny, stadion se naplnil cca 56 tisíci lidmi.
Takový menší zážitek jsme zažily ještě než to celé začalo a to, když se začala otevírat střecha stadionu a nám se naskytl výhled na CN Tower, který je hned vedle. Stadion Rogers Centre je totiž unikátní tím, že má pohyblivou střechu.
V devět přišel na řadu ten velký a hlavní zážitek. Za podium přijela dvě auta a za pár minut se objevily - U2 v plné kráse a začalo dvouhodinové dunění. Jsem odcházela úplně hluchá :) 

Bono zpíval jak staré klasické hity tak i novější a prokládal to svou  známou kampaní za lidská práva, záchranu planety a hladovějících dětí, dokonce tam byl i příspěvek od člena International Space Station (čili ISS stanice – tu co doma sledováváme). Všichni se tvářili jak s ním souhlasí, tleskali a pískali, no a pak když to skončilo a všichni vyšli ven, tak se hrnuli ke stánkům s hamburgrama a hotdogama. No nevím, ale to mi nějak dohromady nejde.
Každopádně sečteno, podtrženo – úúúúžasné. Šla bych hned znova :)) 

neděle 10. července 2011

A opět další výročí

Dneska jsme tady už dva měsíce :) A protože mi v práci vyšlo volno, vyrazily jsme to oslavit výletem – na ostrovy Toronto Islands.
Než jsme tam ale dorazily, předcházelo tomu jedno malé setkání. Lucka, která žije už nějaký ten rok ve Vancouveru (měly jsme na ni kontakt už z domu), byla na návštěvě v ČR a nabídla se nám, že nám něco přiveze, tak jsme si u ní objednaly pár věcí :)  K předání „zboží“ došlo před Baťovým muzeem. Balíček obsahoval zubní pastu a kartáčky a barvu na obočí pro Romču. Tu barvu tady totiž vůbec nemají a značky Elmex a  Curaprox tady taky nevedou (nejedná se o reklamu, jen je prostě obě používáme :)
A zpět k výletu. Původně jsme si chtěly vzít kola, ale bohužel jsme nesehnaly druhé. Vyrazily jsme tedy opět po svých. Na ostrovy jezdí pravidelná „kocábka“. U přístaviště bylo děsné množství lidí. Není se čemu divit, když jsme tam přijely až v poledne. Tak jsme si  vystály frontu a pak se nalodily.  Po vypludí začalo trochu poprchat, ale naštěstí se potom celkem vyčasilo a my jsme mohly zhlédnout, konečně, ta panoramata :)
Tak co říkáš, táto, tomu panoramatu? Je to žrádlo :))
Ale dusné počasí a týdenní pracovní nasazení udělaly své. Víc se nám chtělo sedět či ležet, než chodit po ostrovech :) Ale piknik s naším domácím rizotem stál za to.
Zítra to oslavíme ještě jednou, s větší parádou. Příšel totiž čas na U2! :) To bude mazec.

neděle 3. července 2011

Pořád se něco děje


Abychom se nenudily, tak si pro nás Whitney nachystala další perličku. Už když jsme přijely ve čtvrtek večer z výletu, zdálo se nám to tady v domě nějaký divný. V kuchyni chyběl stůl a byl tady nezvyklý klid. Druhý den dopoledne Whitney zaklepala na dveře, ten den jsem šla do práce později, tak jsem byla ještě doma, a že mi potřebuje něco říct. A pak to z ní vylezlo. Prý potřebuje abychom uvolnily pokoj. Moc jsem ale nechápala proč. Nejprve přišla s návrhem, že nás umístí do jiného baráku asi o dvě ulice vedle, ale pak jsme se domluvily, že se přestěhujeme do podkroví, kde před tím bydlely Francouzsky. Nevím, jestli je taky někam odlifrovala, nebo se už vrátily domů. Každopádně tady chybí tak půlka nájemníků. Později jsme pochopily,  že jí přijde asi nějaká kontrola a potřebuje z toho tady udělat na pár dnů svoji adresu. Takže z jednoho pokoje vypakovala Asiatku a je z toho teď jídelna, z druhého pokoje vypakovala Asiata a ze třetího nás – zřejmě si z toho udělá obyvák a ložnici :) A celé přízemí nechala vymalovat, včetně našeho pokoje. To je na tom jediné pozitivní, že se vrátíme do čistého :) A už aby to bylo, protože v podkroví je pěkná saunička :) A v pondělí po nás chce pomoct s úklidem – to bude drahý, zadarmo ani kuře nehrabe :) Stejně je to ale sranda, trochu mi to připomíná naši domovinu :)
Páteční den jsme završily návštěvou Pride Parade – místní vyhlášený festival gejů a lesbiček. Na tři dny zavřou ulici a hošani tam mají eldorádo – průvody v nejrůznějších kostýmech, venkovní akce s hudbou apod. :) Na podívání celkem dobrý, tolik exotů pohromadě jsem dlouho neviděla :), ale jednou to úplně stačilo.
A dneska jsme šly opět do kina. Tentokrát na film Bad Teacher s Cameron Diaz. Docela dobrý, snad jsme z těch obrázků pochopily děj správně  :)

sobota 2. července 2011

Teskně hučí Niagára :)


V pondělí, když jsem přišla z práce, měla pro nás naše bytná Whitney domluvený kšeftík – uklidit její kamarádce právě koupený byt. Samozřejmě jsme neodmítly, doláče se vždycky hodí :) Upřímně, připadlo mi to teda spíš jako nějaká výrobní hala. No ale proti gustu ...... :) Vyšůrovaly jsme koupelnu, kuchyň, podlahy a zbytek nechaly na příští den. Když jsem tam zase po práci dojela, panička už měla seznam věcí na co jsme zapomněly (jako třeba, že se jí nezdály dost dobře umyté dveře nebo vypínače a zásuvky, no vono ze starého bohužel nové neuděláme, zázraky neumíme) a co je potřeba dodělat. Tak jsem se do toho pustila. Potila jsem se jak vrata vod chlíva, protože bylo pěkný dusno a panička si tam seděla a hrála si s novým mobilem a pořád vzdychala a naříkala jak je unavená. Mám teda jinou  představu o tom z čeho může být člověk unavený :)  Holt jiný kraj, jiný mrav. Domů jsem dorazila někdy po deváté, ráno jsme měly vstávat kolem páté, já nic nachystaného, takže jsem začala rychle chystat oběd na další den, svačinu, balit věci atd.
Ráno, ve středu v šest, jsme vyrazily na autobus. Do cíle jsme dojely kolem deváté. A první co jsme udělaly bylo, že jsme šly na nádražní záchodky dooblíkat  těch pár letních kousků co jsme sebou vezly :)  Předpověď slibovala dvacítku a slunečno, občas mráček. Tady byla kosa jak v ruským filmu a zamračený. Ještě, že jsem si sebou vezla krém na opalování, jinak bych se mohla  spálit :)) Kyvadlový autobus nás dovezl na místo a tam jsme je uviděly – Niagárské vodopády! I navzdory počasí to byla parádní podívaná, jak na americkou část tak i na tu kanadskou. Naštěstí dvanáctá to rozhodla a odpoledne se vyčasilo, tak jsme mohly absolvovat plavbu na loďce Maid of the Mist až k vodopádům. U vchodu jsme nafasovaly modré pláštěnky (což můj taťka při prohlížení fotek okomentoval slovy, že jsem si koupila nové tričko :) ) a vypluli jsme – nejprve kolem amerických vodopádů American Falls a potom do útrob kanadské podkovy Horseshoe Falls. Prostě paráda. 
Tak takhle jsme tam taky pluly

Pak jsme pochodily okolí a samotné město. To už byla katastrofa. V blízkosti vodopádů je to na ulici samé rychlé občerstvení, neonový nápis, hudba a kýčovité figurky. Takové malé Las Vegas. Samozřejmě nechybí ani casino a spousta hotelů. Chápu, byznys je byznys, ale asi by to chtělo nějaký hranice. Mezi tím vším jsme  počkaly na večerní vodopády. Chystala jsem se na večerní focení ještě doma - prozkoumala foťák jak to všechno nastavit. A když konečně byla tma, tak mi došla baterka, náhradní si odpočívala v batohu na hostelu :)  To bylo fakt na nas.....tvání :)
Druhý den už byl azur hned od rána. Po snídani jsme vyrazily směr helikoptéry abychom uskutečnily vyhlídkový let. Nebyl to sice nejlevnější zážitek, o to však intenzivnější. Si úplně vybavuju ten pocit, když se celý stroj nahnul do „zatáčky“. Se mi všechno nahrnulo někam do krku a musela jsem zavřít oči. Druhé nahnutí už jsem ale měla oči otevřené a ty ostatní už jsem přímo čučela dolů pod sebe :) Rozhodně to stálo za to.
Zbytek dne jsme strávily focením vodopádů za slunečného počasí a kocháním se. Nakonec došlo i na ten opalovací kré :) Jsme se vrátily jak dvě rajčata :)