úterý 25. října 2011

Bez práce nejsou koláče

Minulý týden začalo hledání nějakého toho „zaměstnání“, abychom se nenudily :) S opět  mírně upravenými životopisy a aktualizovanými o naše zkušenosti z Toronta, jsme v ponděli vyrazily do ulic. Vzhledem k tomu, že jsme se usadily v asijské čtvrti, kde se to jen hemží asijskými obchody a to nejen s potravinami, dalo trošku více námahy najít něco pro nás. Na práci v asijském obchodě totiž bohužel nejsem jazykově vybavená (a vědomostně teprve ne). Takže jsem roznesla životopisy do restaurací, kaváren, rychlého občerstvení a hotelů (jsme blízko letiště, tak jich je tady dost). Během týdne jsem byla zatím na třech pohovorech, z toho na jednom mi řekli, že mám velkou šanci. Tak uvidíme.
Na neděli jsme si naplánovaly výlet na horu a zároveň lyžařské středisko Grouse Mountain. Podle soudruhů z wetter24 mělo být slunečno. A bylo. Takže jsme se po týdnu opět vydaly do přírody. Tentokrát to ale mělo být víc do kopce, než minule s Láďou. Podle internetových stránek – cesta dlouhá 2,9km, základna ve výšce 274 m nad mořem, cíl 1127 m nad mořem, tzn. převýšení 853 m, celkem schodů 2830 (většina umělě vytvořená ze dřeva a kamení, zbytek přírodní kamení a skála). Láďa nám doporučil hlavně nepřepálit začátek, a že by nám to mohlo trvat tak cca hodinu a půl. Radou jsme se řídily, začaly jsme velice zlehka, terén tomu i odpovídal, pak ale úhledné schodky přešly v kamení a skálu a sil ubylo. Chvilkama jsem se ani nedívala dolů, protože to bylo zase něco na moje závratě :) Cestou jsme potkávaly různé typy turistů – jedni funěli ještě víc než my, někteří vůbec a ještě běželi a byly tam i maminky s dětmi na zádech, to jsem nechápala snad ze všeho nejvíc. Nahoru jsme se vyškrábaly za hodinu a třičtvrtě, spocené snad všude :) V tamní „horské chatě“ jsme se usušily, najedly a šly se porozhlídnout po okolí. Taky jsme si tam přečetly nejlepší časy právě těch běžců – pohybovaly se kolem 24 minut. Máme co zlepšovat :) Dolů jsme to sjely lanovkou, taky hezký zážitek. Myslím, že se tam někdy ještě podíváme. Třeba jednoho krásného jasného zimního odpoledn :)

pondělí 17. října 2011

Vítejte ve Vancouveru


A jsme tu! Po skoro 72 hodinách jízdy autobusem (třikrát jsme si posunovaly ručičky o hodinu zpět) jsme dorazily do toho města, o kterém nám všichni říkali, jak ho budeme milovat. Zatím to říct nemůžu, ale rozhodně hezké město to je. Stačí se podívat na ty hory okolo.
Hned po příjezdu jsme šly obhlídnout první ubytování, byt v Richmondu (což je jeden z přílepků k Vancouveru, řekněmě něco jako Modřice k Brnu). A hned se nám tam zalíbilo, byt byl bohužel, včetně pokoje, nezařízený a spolubydlící Naomi nějaká divná. Doufaly jsme, že si něco najdeme a nebudeme muset na hostel k dalším deseti, šesti nebo čtyřem spolubydlícím. Nakonec jsme našly levný hotýlek. Jak jsme později zjistily, ne ve zrovna vyhledávané čtvrti. Ale potkaly jsme se tam s dvojicí Čechů, kteří nakonec zakotvili ve Whistleru (tak aspň tam budeme někoho znát, až tam pojedeme lyžovat :) ) 
A hon na ubytování mohl začít. To už tu jednou bylo :)  Oproti Torontu to však byl trochu delší běh. Jednak jsme si vybraly pro příjezd prodloužený víkend, protože v pondělí bylo Díkuvzdání, jednak byla malá nabídka dvoulůžkových pokojů a jednak ceny trochu někde jinde. Když jsme našly něco cenově srovnatelného, jednalo se většinou o domy s těmi nejlepšími léty už dávno za sebou :), kdy nám ale i přesto majitelka tvrdila, jak je její dům „velmi uklizený“, asi neměla ani páru o významu toho slova. Taky jsme obešly pár bytů, ale ani z toho nic nebylo. Když si vzpomenu na Bryana, který nám nabízel ke sdílení svůj bar, a že k němu chodí hodně návštěv, ale že by nás to nerušilo, a že o něm lidi říkají, že je crazy, protože skoro nespí, říkaly jsme si zlatá Naomi s nezařízeným bytem. V pátek, když už jsme z toho byly trochu přepadlé, se na internetu objevil zajímavý inzerát na pronájem tří pokojů a v Richmondu. Tak jsme hned zavolaly, domluvily prohlídku, a když jsme tam přijely, už jsme neodjely :) Hned jsme se domluvili s majitelem na nastěhování. Tak krásný dům za to čekání stál. Za stejné peníze jako bychom měly u Naomi za jeden sdílený pokoj, máme každá svůj a k tomu celý dům k dispozici, včetně krásné velké kuchyně. Připadáme si jako princezny, k čemuž teda přispívají i ty jejich velké a hlavně vysoké postele. Nechápu co to tady mají za zvyk, člověk aby se bál, že z toho spadne a vylézt na to taky nejde zrovna nejlépe :) Ale hlavně, že bydlíme.
Tady bydlíme

Abychom si trochu oddechly, vyrazily jsme v sobotu na výlet do Capilano Suspension Bridge parku, kde jsme se prošly po visutém mostu (opět něco na mě a moji „zálibu“ ve výškách) a v neděli nás známý bratrova kamaráda Láďa, který zde žije už asi třináct let, vzal na takovou menší tůru do hor, na horu Dog Mountain. Snad každý druhý, kterého jsme na cestě tam a zpátky potkali, měl sebou psa. Už se nedivím, odkud ten název :) Nahoře byl parádní výhled, na hory okolo a i na Vancouver pod námi.
Od pondělí začíná další krutá realita – najít nějaký ten „job“ )

úterý 11. října 2011

Napříč Kanadou aneb sbohem Toronto


Po návratu z naší dovolené jsme si nechaly tři dny na zotavenou. Abychom si vybalily, vypraly a pak zase všechno zabalily a vyrazily napříč Kanadou do Vancouveru – našeho útočiště na dalšího půl roku. Během těch volných  dnů jsem si ještě zašla na konzulát pro nový pas, biometrický, abych mohla do USA a do „bývalé“ práce pro poslední výplatní šek. A v úterý začalo velké balení. Přemýšlela jsem o něm už od neděle, jak to všechno zabalit, jestli se mi to tam všechno vleze a co případně vyhodit. V podstatě jsem nenakoupila nic moc navíc, ale pár suvenýrů už jo :) Takže jako první letělo díravé letní tričko a vzápětí letní kalhoty, ty už fakt potřebovat nebudu :) Bohužel místa se zas tak moc neuvolnilo, ale zbytku věcí mi bylo zatím líto. Ale až se budeme vracet domů, tak to poletí všechno :)
Autobus odjížděl ve středu o půl jedné, takže jsme měly ještě celé dopoledne na přípravu jídla. Opět :) Ale není nic horšího než hlad. A tak k našim zavazadlům přibyla další taška. Na nádraží jsme se doplazily s jazykem na vestě. Doufaly jsme, že budeme  mít aspoň obě sedadla pro sebe, že se natáhneme, ale jak se ukázalo, moc často se nám to nepoštěstilo. Ke mě si například ještě v Torontu přisedla taková divná ušušněná holka. Po pravdě, ostatní osazenstvo v průběhu celé cesty nebylo o nic lepší. Ale aspoň jsme se setkaly s domorodci, těmi pravými, žádný Asiat, Ind nebo Filipínec. I když někteří byli spíš na zabití :) – hluční, sprostí a votravní.
Cesta to nebyla zrovna nejluxusnější, pravda, tři dny v autobuse člověka unaví a na kráse nepřidají :), navíc když autobus nebyl nijak zvlášť pohodlný, ani zásuvka tam nebyla (natož pak internet, to bychom chtěly po Greyhoundu už moc). Ale kupodivu to celkem uteklo a zase jsme viděly trochu z kanadské krajiny – od lesů a jezer na východě, přes planinu a trávu ve střední části, až po hory na západě. Do Vancouveru jsme dorazily v sobotu ráno.
Tudy vedla naše cesta - přes 4000 km po Trans Canada Highway - Toronto, Winnipeg, Regina, Calgary a Vancouver
A tím jsme se rozloučily s Torontem. Bylo to pěkných pět měsíců. Léto krásný (na rozdíl od toho co bylo doma), poznaly jsme nové lidi, kulturu, architekturu :)) Shlédly jsme několik filmů v kině, viděly jsme Niagarské vodopády, koncert U2. Užily si radosti i strasti s naší domácí Whitney (což mi připomíná, že nám Whitney dovezla dárky ze skoro měsíční návštěvy její rodné hroudy, kdo by čekal třeba nějakou čokoládu nebo suvenýr, byl by zklamán, Whitney nám dovezla jednu kytičkovanou tašku (jak na králíky) a batoh, obojí vonící tak nějak po „made in china“, pěkně jsme jí poděkovaly (bylo hezké, že si na nás vzpomněla), ale než jsme odjely z Toronta, milé dárky putovaly do koše, vím, že to od nás nebylo hezké, ale bohužel, místa nebylo nazbyt). A nastal čas tohle všechno a ještě víc zažít na druhé straně této krásné země.