A Ježíšek ještě jednou

Tento rok jsem musela být opravdu hodná. Samozřejmě jsem hodná každý rok :), ale tento asi víc, protože mi Ježíšek naděloval v Kanadě, naděloval mi doma (takže mě čekají na jaře další Vánoce :) ) a dokonce mi naděloval i mezi kontinenty - z Prahy mi poslal dáreček do Vancouveru :) Včera, když jsme přišly z venku jsme našly na schodišti položený balíček. Samozřejmě zvědavost nám nedala abychom se nepodívaly cože nám to přišlo. A vono to bylo pro mě - od mé kamarádky a "bývalé" kolegyně z práce. Marti, děkuji!

Ježíšek v Kanadě

Chlapec malý, kudrnatý, si nás našel i tady :)

Přesto, že mi přátelé a kamarádi přáli ať si užiju kanadské Vánoce, zůstaly jsme věrné našim tradicím. Žádný Kanaďan nás ke stolu bohužel nepozval :), tak byla rybička a bramborový salát. Vše dle místních možností. To znamená, že místo kapra byl losos a v bramborovém salátu byla, kromě brambor, pouze mrkev, cibule a okurky (víc jsme v obchodě nenašly – hlavně, že tam mají ředkvičky (v zimě) a asijský výpěstky, ale celer nebo petržel, to ne) Na nálev jsme použily lák z těch okurek :) A připily jsme si mexickým pivem Corona (Romča dostala jako dárek od kolegy z práce balení šesti skleniček). I když to nebylo jako doma, tak nám to musím opět pochválit. Salátu bylo sice jak pro pětičlennou rodinu, jedla jsem ho ještě v pondělí k obědu, ale byl dobrý. Zaležený ještě lepší.

Naše sváteční tabule (pod tou čepicí byl schovaný můj dárek)

No, a ten chlapec kudrnatý, který měl na dáreček limit pět dolarů, mi přinesl časopis o kanadském bydlení. Pro inspiraci do domečku :)

K mému překvapení jsme dostávali i dárečky v práci. Byly tam zabalené pod stromečkem a  každý si mohl jeden vybrat, ale rozbalit až doma. Nevím proč, ale mě možnost vybrat si nedali a před odchodem z kanceláře mi zástupkyně šéfové prostě jeden balíček předala. Vím, že se darovanému koni na zuby hledět nemá, ale asijské prostírání a drbátko si domů asi fakt nepovezu :))

Vánoční veselení pokračuje

Po vánočním večírku našeho oddělení přišel na řadu celohotelový, pro všechny zaměstnance, včetně jednoho hosta. Takže jsme se zůčastnily obě dvě :)

Začátek byl v šest, dorazily jsme kolem sedmé a bylo to tak akorát, protože zanedlouho po našem druhém kole kolem bufetu (čili nášupu) začali celou parádu uklízet. Stihly jsme to za pět minut dvanáct :)

Sedly jsme si k evropskému stolu – polsko-rumunsko-ukrajinskému. Kolega Sergej mi říkal už před tím v práci, že nám budou držet dvě místa. Od něj sem se také dozvěděla, že jsme měly při vstupu dostat lístek na alkoholický nápoj a slosovatelný do tomboly. Ani o jedno ani o druhé jsme nechtěly přijít, tak jsem vyhledala zodpovědnou osobu. A ještě, že jsem to udělala. Protože, když přišla na řadu tombola, při losování dárkového certifikátu na výlet do Whistleru vyhlásili moje číslo :) No, věřili byste tomu? Mě se ani nechtělo. Ale je to doma :)  Teď už jen naplánovat termín.

A pojede se na výlet

Po uklizení bufetu a skončení losování celý sál pěkně prořídnul. Myslím, že je jasné, kvůli čemu hlavně všichni přišli :) Taneční parket byl taky víc prázdný než plný (no není ani divu, tento výběr hudby zdál se mi poněkud nešťastný), tak jsme to někdy kolem desáte zabalily.  Domů jsme šly pěšky doufajíc, že nášup slehne :)

Aby atmosféra byla dokonalá, pustily jsme se ještě do pečení vanilkových rohlíčků. Žádný zdejší produkt totiž naše cukroví nenahradí.  Vzhledem k tomu, že jsme musely využít místní ingredience a nemohly využít váhu, protože domácí žádnou nemají, a i přes to, že se v průměru každý třetí rohlíček rozpadl vejpůl, musíme si celé dílo pochválit. První úplně samostatné rohlíčky (tím myslím bez asistence zasloužilých matek pekařek) jsou výborné - vypadají jako rohlíčky, voní jako rohlíčky a co hlavně, chutnají jako rohlíčky. Další zkouška zručnosti bude bramborový salát :) Ale ani tady o našem umu nepochybuji.

No, nejsou k nakousnutí? :)

Přeji všem mým pravidelným čtenářům krásné Vánoce a Zachraňte Ježíška! 

(to je název petice za záchranu českých Vánoc – zapomeňte na Santu Clause!)

Vánoce, Vánoce přicházejí

Čas běží a první adventní neděle přišla i do Kanady. Ne že bych z toho neměla radost, ale taky to znamená, že naše dny tady se krátí :(

K předvánoční výzdobě nepochybně patří smrkové větvičky. Ale kde je vzít? To bychom nesměly být ženy činu, abychom si neporadily. Ve stínu noci jsme vyrazily k silnici a pár chvojek ukořistily. K tomu malé baňky za dva dolary, třásně a jablíčko s voňavým hřebíčkem, z Jednoty Černovice :), a výzdoba je na světě.

Moje výzdobka

 No, a dále samozřejmě nesmí chybět pohádky. Na každou adventní neděli jedna. Takže sezonu jsme zahájily S čerty nejsou žerty a svařáčkem na zahřátí:)

V práci je to klidné, až moc. Hosté asi nějak nejezdí, tak jsem už přes týden nebyla potřeba :( Prý mám být na telefonu a být připravena na „hašení požáru“. Nejsem z toho zrovna nadšená, jednak nevím, kdy mi zavolají (s takovým rozvrhem služeb se těžko něco plánuje) a jednak není nad stálý pravidelný příjem. Takže se rozhlížím ještě po něčem dalším k tomu. Snad budu mít štěstí. Ale Vánoční večírky si rozhodně nenechám ujít, ať už jsem pracovně vytížená nebo ne :) Jeden za naše oddělení a druhý za celý hotel.

Večírek našeho oddělení už byl. Teda spíš „školní besídka“ :) Začal totiž v šest hodin, skončil v děvět a k pití nealko míchaný nápoj :) Ale jinak super, nacpala jsem si pupek a po dlouhé době si zatancovala. Nejprve hrála hudba od kolegyň z Indie (v oddělení jich je převaha), ale pak došlo k převratu a začala hrát hudba „normální“ :) Jsem zvědavá jak bude probíhat ten velký hotelový večírek, tam si snad cucnu i něčeho vostřejšího :)

Pokojská z Moravy

Tak nakonec ze všech pohovorů vyšel ten nejvíc nadějný. Za svého zaměstnance si mě vybrali v hotelu Sheraton Vancouver Airport Hotel. Nebyl to sice můj favorit, ale budiš pochválena jakákoliv práce :) A tak se ze mě za oceánem stala pokojská.

Už se zaučuju druhý týden a je to docela věda. Vše má svoje místečko a svůj počet –  dvě vody, tři sáčky kafe, dva kelímky, dva sáčky čaje, dva cukry ...... a pak věci v koupelně – ručníky, šampon, někde patří houbička a sprcháč, někde ne .... Jako kdyby to nebylo jedno :)

Prvních pět dnů jsem to všechno vstřebávala po boku zaškolovatelky  Nirmaly, narozené na Fidži, v hotelu pracující patnáct let, která mi ukázala jak to má být správně, ale taky jak a kde se to dá „vošulit“. Ono totiž uklidit patnáct pokojů (denní standard) za osm hodin není žádná sranda. Teda aspoň pro mě ne, všechno mi to zatím trvá. Ale zlepšuje se to. Druhý týden mého zaškolování už jsem pracovala samostatně a od pondělí s osmi pokoji jsem se dopracovala k pátku s patnácti pokoj :)

Potěšilo mě, když jsem jeden den uklízela v pokoji za přítomnosti hostů a oni mi druhý den na chodbě řekli, že jsem jim pěkně uklidila. Taky jsem v jednom pokoji narazila na hosta, ze kterého se vyklubal pilot, který byl ve Vancouveru na pravidelném školení pilotů. Projevila sem údiv a říkala jsem mu, že jsem se nikdy s pilotem nesetkala a že mě to těší. Tak nevím co si myslel :) Každopádně mě to opravdu potěšilo. Letadla mě baví, ráda se na ně dívám. Tady ve Vancouveru bydlíme u letiště, takže nad námi neustále něco lítá. Někdy je to fakt parádní podívaná, kolikrát lítají tak nizoučko, že to vypadá jako by měly přistát mezi chalupama.

Taky jsem potkala ve výtahu jednoho hosta, na kterého když jsem promluvila a zdvořile ho pozdravila a popřála pěkný den, mi řekl, že musím být z Evropy (skoro i uhádl, že z ČR) a že se mu líbí takový přízvuk. Nemůžu říct, že by mě to nepotěšilo, ale opět jsem se utvrdila, že do místního přízvuku mám hodně, ale hoooodně daleko :))

Bez práce nejsou koláče

Minulý týden začalo hledání nějakého toho „zaměstnání“, abychom se nenudily :) S opět  mírně upravenými životopisy a aktualizovanými o naše zkušenosti z Toronta, jsme v ponděli vyrazily do ulic. Vzhledem k tomu, že jsme se usadily v asijské čtvrti, kde se to jen hemží asijskými obchody a to nejen s potravinami, dalo trošku více námahy najít něco pro nás. Na práci v asijském obchodě totiž bohužel nejsem jazykově vybavená (a vědomostně teprve ne). Takže jsem roznesla životopisy do restaurací, kaváren, rychlého občerstvení a hotelů (jsme blízko letiště, tak jich je tady dost). Během týdne jsem byla zatím na třech pohovorech, z toho na jednom mi řekli, že mám velkou šanci. Tak uvidíme.

Na neděli jsme si naplánovaly výlet na horu a zároveň lyžařské středisko Grouse Mountain. Podle soudruhů z wetter24 mělo být slunečno. A bylo. Takže jsme se po týdnu opět vydaly do přírody. Tentokrát to ale mělo být víc do kopce, než minule s Láďou. Podle internetových stránek – cesta dlouhá 2,9km, základna ve výšce 274 m nad mořem, cíl 1127 m nad mořem, tzn. převýšení 853 m, celkem schodů 2830 (většina umělě vytvořená ze dřeva a kamení, zbytek přírodní kamení a skála). Láďa nám doporučil hlavně nepřepálit začátek, a že by nám to mohlo trvat tak cca hodinu a půl. Radou jsme se řídily, začaly jsme velice zlehka, terén tomu i odpovídal, pak ale úhledné schodky přešly v kamení a skálu a sil ubylo. Chvilkama jsem se ani nedívala dolů, protože to bylo zase něco na moje závratě :) Cestou jsme potkávaly různé typy turistů – jedni funěli ještě víc než my, někteří vůbec a ještě běželi a byly tam i maminky s dětmi na zádech, to jsem nechápala snad ze všeho nejvíc. Nahoru jsme se vyškrábaly za hodinu a třičtvrtě, spocené snad všude :) V tamní „horské chatě“ jsme se usušily, najedly a šly se porozhlídnout po okolí. Taky jsme si tam přečetly nejlepší časy právě těch běžců – pohybovaly se kolem 24 minut. Máme co zlepšovat :) Dolů jsme to sjely lanovkou, taky hezký zážitek. Myslím, že se tam někdy ještě podíváme. Třeba jednoho krásného jasného zimního odpoledn :)

Vítejte ve Vancouveru

A jsme tu! Po skoro 72 hodinách jízdy autobusem (třikrát jsme si posunovaly ručičky o hodinu zpět) jsme dorazily do toho města, o kterém nám všichni říkali, jak ho budeme milovat. Zatím to říct nemůžu, ale rozhodně hezké město to je. Stačí se podívat na ty hory okolo.

Hned po příjezdu jsme šly obhlídnout první ubytování, byt v Richmondu (což je jeden z přílepků k Vancouveru, řekněmě něco jako Modřice k Brnu). A hned se nám tam zalíbilo, byt byl bohužel, včetně pokoje, nezařízený a spolubydlící Naomi nějaká divná. Doufaly jsme, že si něco najdeme a nebudeme muset na hostel k dalším deseti, šesti nebo čtyřem spolubydlícím. Nakonec jsme našly levný hotýlek. Jak jsme později zjistily, ne ve zrovna vyhledávané čtvrti. Ale potkaly jsme se tam s dvojicí Čechů, kteří nakonec zakotvili ve Whistleru (tak aspň tam budeme někoho znát, až tam pojedeme lyžovat :) ) 

A hon na ubytování mohl začít. To už tu jednou bylo :)  Oproti Torontu to však byl trochu delší běh. Jednak jsme si vybraly pro příjezd prodloužený víkend, protože v pondělí bylo Díkuvzdání, jednak byla malá nabídka dvoulůžkových pokojů a jednak ceny trochu někde jinde. Když jsme našly něco cenově srovnatelného, jednalo se většinou o domy s těmi nejlepšími léty už dávno za sebou :), kdy nám ale i přesto majitelka tvrdila, jak je její dům „velmi uklizený“, asi neměla ani páru o významu toho slova. Taky jsme obešly pár bytů, ale ani z toho nic nebylo. Když si vzpomenu na Bryana, který nám nabízel ke sdílení svůj bar, a že k němu chodí hodně návštěv, ale že by nás to nerušilo, a že o něm lidi říkají, že je crazy, protože skoro nespí, říkaly jsme si zlatá Naomi s nezařízeným bytem. V pátek, když už jsme z toho byly trochu přepadlé, se na internetu objevil zajímavý inzerát na pronájem tří pokojů a v Richmondu. Tak jsme hned zavolaly, domluvily prohlídku, a když jsme tam přijely, už jsme neodjely :) Hned jsme se domluvili s majitelem na nastěhování. Tak krásný dům za to čekání stál. Za stejné peníze jako bychom měly u Naomi za jeden sdílený pokoj, máme každá svůj a k tomu celý dům k dispozici, včetně krásné velké kuchyně. Připadáme si jako princezny, k čemuž teda přispívají i ty jejich velké a hlavně vysoké postele. Nechápu co to tady mají za zvyk, člověk aby se bál, že z toho spadne a vylézt na to taky nejde zrovna nejlépe :) Ale hlavně, že bydlíme.

Tady bydlíme

Abychom si trochu oddechly, vyrazily jsme v sobotu na výlet do Capilano Suspension Bridge parku, kde jsme se prošly po visutém mostu (opět něco na mě a moji „zálibu“ ve výškách) a v neděli nás známý bratrova kamaráda Láďa, který zde žije už asi třináct let, vzal na takovou menší tůru do hor, na horu Dog Mountain. Snad každý druhý, kterého jsme na cestě tam a zpátky potkali, měl sebou psa. Už se nedivím, odkud ten název :) Nahoře byl parádní výhled, na hory okolo a i na Vancouver pod námi.

Od pondělí začíná další krutá realita – najít nějaký ten „job“ )

Napříč Kanadou aneb sbohem Toronto

Po návratu z naší dovolené jsme si nechaly tři dny na zotavenou. Abychom si vybalily, vypraly a pak zase všechno zabalily a vyrazily napříč Kanadou do Vancouveru – našeho útočiště na dalšího půl roku. Během těch volných  dnů jsem si ještě zašla na konzulát pro nový pas, biometrický, abych mohla do USA a do „bývalé“ práce pro poslední výplatní šek. A v úterý začalo velké balení. Přemýšlela jsem o něm už od neděle, jak to všechno zabalit, jestli se mi to tam všechno vleze a co případně vyhodit. V podstatě jsem nenakoupila nic moc navíc, ale pár suvenýrů už jo :) Takže jako první letělo díravé letní tričko a vzápětí letní kalhoty, ty už fakt potřebovat nebudu :) Bohužel místa se zas tak moc neuvolnilo, ale zbytku věcí mi bylo zatím líto. Ale až se budeme vracet domů, tak to poletí všechno :)

Autobus odjížděl ve středu o půl jedné, takže jsme měly ještě celé dopoledne na přípravu jídla. Opět :) Ale není nic horšího než hlad. A tak k našim zavazadlům přibyla další taška. Na nádraží jsme se doplazily s jazykem na vestě. Doufaly jsme, že budeme  mít aspoň obě sedadla pro sebe, že se natáhneme, ale jak se ukázalo, moc často se nám to nepoštěstilo. Ke mě si například ještě v Torontu přisedla taková divná ušušněná holka. Po pravdě, ostatní osazenstvo v průběhu celé cesty nebylo o nic lepší. Ale aspoň jsme se setkaly s domorodci, těmi pravými, žádný Asiat, Ind nebo Filipínec. I když někteří byli spíš na zabití :) – hluční, sprostí a votravní.

Cesta to nebyla zrovna nejluxusnější, pravda, tři dny v autobuse člověka unaví a na kráse nepřidají :), navíc když autobus nebyl nijak zvlášť pohodlný, ani zásuvka tam nebyla (natož pak internet, to bychom chtěly po Greyhoundu už moc). Ale kupodivu to celkem uteklo a zase jsme viděly trochu z kanadské krajiny – od lesů a jezer na východě, přes planinu a trávu ve střední části, až po hory na západě. Do Vancouveru jsme dorazily v sobotu ráno.

Tudy vedla naše cesta - přes 4000 km po Trans Canada Highway - Toronto, Winnipeg, Regina, Calgary a Vancouver

A tím jsme se rozloučily s Torontem. Bylo to pěkných pět měsíců. Léto krásný (na rozdíl od toho co bylo doma), poznaly jsme nové lidi, kulturu, architekturu :)) Shlédly jsme několik filmů v kině, viděly jsme Niagarské vodopády, koncert U2. Užily si radosti i strasti s naší domácí Whitney (což mi připomíná, že nám Whitney dovezla dárky ze skoro měsíční návštěvy její rodné hroudy, kdo by čekal třeba nějakou čokoládu nebo suvenýr, byl by zklamán, Whitney nám dovezla jednu kytičkovanou tašku (jak na králíky) a batoh, obojí vonící tak nějak po „made in china“, pěkně jsme jí poděkovaly (bylo hezké, že si na nás vzpomněla), ale než jsme odjely z Toronta, milé dárky putovaly do koše, vím, že to od nás nebylo hezké, ale bohužel, místa nebylo nazbyt). A nastal čas tohle všechno a ještě víc zažít na druhé straně této krásné země.