čtvrtek 23. června 2011

Třikrát "první"


Za poslední dny jsem měla první úraz, první kulinářský zážitek a první návštěvu kina.
V úterý jsem měla volno, byl krásný slunečný den. Tak mi to nedalo nevyrazit na kole. Trochu jsem ho upravila, aby se na něm dalo líp sedět – sedátko jsem dala víc do horizontální polohy, tyčku vysunula až po rysku – a vyrazila. Jelo se na něm vohromadu líp. Normální lidi jezdí do parků, já jsem si to namířila na hřbitov :)  Je to totiž v okolí nejbližší velká zelená plocha s asfaltovými cestičkami. A je tam klid :) No, na kolo jak dělaný. Projezdila jsem to tam křížem krážem a nebylo to vůbec špatný, až na ten závěr. Jela jsem si lážo plážo po cestičce, když najednou šlapátko nešlo prošlápnout dál. Zjistila jsem, že se mi na něho namotala tkanička od tenisek. Je to kolo se zadní brzdou, se šlapátkama se teda nedalo nic dělat ani dopředu ani dozadu. Takže jediným východiskem byl pád. Ano, přátelé a kamarádi, skoro ve třiceti jsem spadla ze skoro dětského kola :) Mě někam pustit :) No, naštěstí to odneslo jenom vodřený koleno a teď se tomu už směju.
Takovéto jezírko mají na místním hřbitově :)

A k smíchu byl i večerní program toho dne. Vyrazily jsme do vyhlídkové restaurace Panorama v Manulife Centru na večířku, abychom si konečně daly něco jiného než pořád jenom těstoviny či rýži. A taky jsme chtěly vidět osvětlené Toronto. Doma jsme jen tak  zlehka pojedly abychom měly prázdná břicha na kulinářský zážitek. Jak se ale později ukázalo, měly jsme se nacpat, protože přejezení nám v této restauraci rozhodně nehrozilo :) Když nám donesli první objednávku, šest kousků pizzy za 10 dolarů, vyloudilo nám to úsměv na rtech. Ale když nám číšník položil naši druhou objednávku na stůl, Cheesecake Spring Rolls - dezert rovněž za 10 dolarů, už jsme se neudržely a vyprskly smíchy. Takhle už jsme se fakt dlouho nenasmály. Čekaly jsme hodně, ale takové tři malé ruličky teda ne. Nojo, vysokooblačná přirážka :) Teď je asi jasné, proč jsme se měly doma nadlábnout :) Zlaté těstoviny a rýže :) Ale neva, příště půjdeme ochutnávat zase, ale už někam jinam. Mají tady ještě dvě vyhlídkové restaurace ... :))
Pizza :)

Dezert :))

Ve středu jsme vyrazily do kina. V práci máme naproti multikino a jako zaměstnanecký benefit máme vstup zdarma. Toho se přece musí využít :) Jelikož s naší angličtinou bylo vlastně úplně jedno na co půjdeme, vybraly jsme Midnight in Paris od Woody Allena. Nebylo to tak nejhorší. A hned ráno jsem se ptala šéfika, jak často tento benefit můžu využívat :) Říkal, že to vidí tak na jednou za 14 dní. Tento benefit se mi líbí :) Přesto, že nebudu vědět o čem ty filmy jsou, budu moct dělat machra, že už jsem to či ono viděla až to dorazí k nám :) Jinak kino bylo úplně stejný jako u nás, možná bych řekla, že máme hezčí. Akorát si asi každý může sednout kam chce, protože jsme na lístku nenašly žádný sedadlo. A pak taky při odchodu jsme šly kolem dvou sálů, ve kterých se promítalo s otevřenými dveřmi, takže to vypadalo, jako že si tam může kdokoliv kdykoliv sednout. Myslím, že to příště vyzkouším :)

středa 22. června 2011

Pár střípků z pracovního procesu


V práci už je to podstatně lepší. Už jsem celkem pochopila systém a i v jídlech už se líp vyznám. No, bodejď by ne, když si každé ráno po cestě do práce čtu Menu :) Opakování matka moudrosti :) Jen ještě ty jejich povely někdy nevychytávám :) Včera mě například poslal šéfik pro něco do skladu, který je v podzemních garážích. Chtěl jakýsi „chick peas“, což jsem se absolutně nechytala. Než aby mi to složitě vysvětloval, přešel raději na obrázkovou techniku a ukázal mi na plechovku s olivama, že takhle ta plechovka taky vypadá, akorát jsou na ní žluté kuličky. To už jsem samozřejmě pochopila a vzápětí i ve skladu našla. Přišlo mi to jako kukuřice, ale doma jsem si vygooglila, že je to nejspíš cizrna. Tak jsem zase o jedno slovíčko chytřejší.
V pátek jsem konečně dostala zaplacený. Konečně proto, protože výplatní den byl už v úterý. Když jsem se v úterý ptala, tak mi řekli, že pro pracanty z kuchyně budou šeky nachystané až ve středu. Ve středu jsem se ptala znova a prý tam pro mě žádný nemají. Když jsme pátrali proč, tak se zjistilo, že Enzo, kterému jsem dávala vyplněný formulář, ho vyhodil nebo někam zašantročil, protože někdy později, když se na ten papír díval, došel k závěru, že nějaká Dagmar mu nic neříká, že neví, že by u nich nějaká pracovala. No jo, holt nemám žádný světový jméno ani profláknutý ksicht :) Ujišťoval mě, že ve čtvrtek tam ten šek určitě bude. Kupodivu nebyl. Byl totiž v druhé restauraci na jiné adrese. Takže jsem se dočkala až v pátek. A to mi ještě v bance řekli, že peníze budou na účtě k použití až za pět pracovních dnů, jestli jsem to teda dobře pochopila. No, prostě se těm doláčům ke mě nějak nechce :)
V sobotu ráno, jak jsem přišla do práce, jsem byla hned svědkem vyhazovu kolegy Gerryho. Šéfik mi pak říkal, že mu dal několikrát napomenutí, protože mu chtěl dát ještě šanci, ale prý to nebylo nic platné. Navíc za tři pozdní přichody se taky letí. Tak jsem nenápadně naznačila, že už mám dva, takže ještě jeden a můžu si taky balit fidlátka. Načež mě začal ujišťovat, že se nemusím obávat, že jsem pracant, že to bylo nedorozumění a že mám nula pozdních příchodů :) K tomu ještě dodal, že se zlepšuju. Z toho jsem usoudila, že u něho mám dobré oko :)
V pondělí jsem byla vypomáhat na večerní směnu ve druhé pobočce. Jak jsem zjistila až na místě, měli tam nějaký večírek asi o sto lidech a potřebovali umývat nádobí. Tolik talířů, příborů a všeho ostatního jsem už dlouho neviděla. Měla jsem tam být někdy do jedenácti večer a nakonec jsem skončila v jednu, s pocitem, že se mi o nádobí bude ještě i zdát a budu umývat celou noc. Naštěstí ne, nebo si to aspoň nepamatuju :) Další překvapení  bylo v metru. Šla jsem si v klídku s tím, že metro jezdí až do dvou v noci. Na peroně mi ale jeden pán řekl, sám od sebe :), že na sever, kam jsem potřebovala jet já, už žádný nejede a že musím na autobus. Ach jo, ty jejich jízdní řády jsou pro mě španělská vesnice :)

úterý 21. června 2011

A družení pokračuje


Po úspěšné pondělní akci nás Jarda pozval na další, tentokrát ve čtvrtek. Bylo to setkání lidí, kteří tady jsou přes agenturu. Mívají to pravidelně každý týden. Kromě nás Moraváků  tam byl ještě Němec, dva Holanďani a Mexičan. A pak ještě dva koordinátoři z agentury Houtan (pravděpodobně Iránec) a pak Richie (rodilý Kanaďan, ale z Evropskými předky – no, upřímně který Kanaďan nemá předky z Evropy nebo Asie :) )   Ale Richie byl roztomilej, takovej mladej studentík medicíny. Bylo vidět, že je na rozhovory s cizinci a na jejich různé úrovně angličtiny zvyklý. Celý rozhovor se nesl v duchu – odkud pocházíme, jak dlouho tady jsme, jak dlouho tady ještě budeme, co rodina, co už jsme v Torontu viděly, co ještě stojí za to vidět apod. Každou naši odpověď okomentoval, jak je to skvělé! :) Za večer jsem vypila svoje druhé celé pivo, tentokrát menší, lahvové a domů jsme se tentokrát taky dostaly v rozumnější dobu. Naši spolubydlící asijského původu tady měli narozeninovou oslavu, tak jsme jí ještě kousek stihly. Ne žebychom se snad zúčastnily, ale nedalo se to přeslechnout :)
Dopoledne jsem se rozhodla, protože jsem měla volno a už delší dobu chuť na něco pečeného, že se pustím do něčeho tvarohového. Měla jsem už z dřívějška recept na velmi rychlé jednoduché tvarohové rohlíčky. Tak jsem vyrazila do obchodu. Jenomže jsem si před tím nezjistila, jak se anglicky takový tvaroh vlastně řekne. Po asi čtvrt hodině, kdy jsem stála před chlaďákem a čučela na všechny ty krabičky, z nichž mi ani jedna z nich tvaroh nepřipomínala, jsem to vzdala. Našla jsem tam cosi, co by mohla být smetana, k tomu jsem koupila ty nejobyčejnější sušenky a vracela se zpátky s plánem udělat dezertík, který mě naučila Soňa z Be-Be sušenek. K mému úžasu to skutečně smetana byla a dokonce zakyslá, pro tento účel jak dělaná. Za chvilku už se dezertík chladil v ledničce. Mňam. Ale příště už se určitě pokusím o něco pečeného :)

čtvrtek 16. června 2011

Družení začíná



Abychom zlepšovaly angličtinu, musíme se družit. To je jasná věc. Tak jsme začaly. V pondělí jsme se sešli na pivu s Bárou z Velkých Pavlovic, která sem přijela minulé pondělí a zná se s Romčou přes Facebook a pak s Jardou z Kroměříže, který se zase přes FB zná s Bárou :)  Skvělá partička Moraváků v Torontu, jako dělaná na „spíkování“ anglicky :) Ale nakonec i na to došlo. Jednak proto, že Jarda nám dával různé rady, jako starý mazák, je tady už čtyři měsíce a pak taky proto, že si k nám přisedli dva Kanaďani. Nakonec to bylo super, až tak, že nám ve dvě v noci ujelo poslední metro :) Čili už se orientujeme i v noční dopravě :) Já jsem vypila svoje první celé pivo :) a ještě kousek z druhého. Točí to bez pěny, tak  to vypadá jako všechno jiný, jen ne pivo, to naše :)
Taky jsem byla pro kolo, které nám naše domácí Whitney slibovala. Měla ho v jiném baráku o pár bloků dál. Nevěděla jsem co mám čekat, ale tohle bylo rozhodně překvapení. No ještě, že není růžové, to bych ho tam asi zrovna nechala :) Nejenže vypadá jak dětské, ale navíc mělo prázdná kola. Al, týpek, který mi kolo předával, mi vysvětloval, že někde po cestě je čerpací stanice a tam, že můžu napumpovat. Ať jsem se snažila jak jsem se snažila, žádnou benzinku jsem nenašla. Nakonec nám pumpu půjčil soused. Kolo je teď funkční, dneska jsem ho vyzkoušela, ale nevím, nějak divně se na něm sedí :) 

Jinak od dnešního rána jsem dvojnásobná tetička :) Druhý malý raubíř :) To bude mazec, až je budu mít oba na pískovišt :)
Postřeh na závěr, burákové máslo. Konečně jsme ochutnaly ten jejich americký zázrak. Všichni o něm básní. No já nevím, mě zas tak úžasný nepřijde. Je dobrý, prostě buráková chuť, ale jinak takový "neslaný nemastný". Teda mastný je, šak i buráky samy o sobě jsou poměrně mastný. Spíš jsem čekala, že bude jako do sladka. Ale jsou to jenom čistě rozemletý buráky, bez jakékoliv přísady, což je teda zase dobrý, to se mi na tom líbí. Žádný dodatečný "srač...ky" :)

neděle 12. června 2011

A máme tu další výročí


Tentokrát už delší, měsíční :) Jo jo, letí to. V pátek uběhl měsíc našeho zaoceánského výletu.
V pondělí jsme si vyřídily bankovní účet. Což teda ku podivu nebylo ani tak těžký. Přišly jsme do banky, všichni se na nás usmívali a omlouvali se, že jsme museli čekat (nebyly to snad ani tři minuty). Pak se nás ujala slečna, milá, vlídná, naťukala si do „kompjútru“ naše iniciály, donesla nám platební karty, hned nám je zprovoznila, PIN jsme si zvolily samy, ještě nám k tomu dala čtyři šeky a rozloučila se s náma. Všehovšudy to zabralo asi dvacet minut. Nádhera. A ještě ten večer jsem si tam převedla těch prvních 36 dolarů za úklid a příští týden tam snad přistane už i nějaký ten dolar za salátění :) Jsem zvědavá jak se poperu s šekem, v životě jsem s tím neměla tu čest, tak snad z toho ty prachy nějak dostanu :)
Ve čtvrtek jsme vyrazily do zábavního parku Canada`s Wonderland, taková větší Matějská :) Byla to tam samá divočina – zákruty, votočky, přetočky, hlavy dole, nohy nahoře. No, zbaběle jsem nevyzkoušela ani jednu aktrakci :) Ale věřím, že jejich čas ještě přijde. V rámci vstupenky máme totiž druhý vstup zdarma, tak se tam vrátíme v létě. To budou mít otevřené i vodní atrakce. To už určitě vyzkouším :) 
V létě mě tu uvidí zase

Na závěr další postřeh, tentokrát s převodem peněz. Používají tady takový systém, že jim stačí znát pouze e-mailovou adresu příjemce a toť vše, žádný číslo účtu. Pošlou e-mail s odkazem, přes který si už příjemce sám navolí, do které banky chce peníze uložit a pak už jenom zadá svoje přihlašovací údaje a potvrdí. Nidky jsem o takovém systému předtím neslyšela, ale dozvěděla jsem se, že někteří v ČR takový podobný systém už taky používají (pokud si tohle čtou, tak jistě ví kteří :)  ).

pondělí 6. června 2011

Víkendové výletění


Na konec týdne jsme si naplánovaly výlety. Nejprve vyjet na CN Tower (to je ta vysoká věž, dominanta Toronta) a pak si vypůjčit kola a projet se po Torontských ostrovech. Bohužel člověk míní, počasí mění. V sobotu jsme se probudily do deště trvajícího celé dopoledne. Z čehož jsme byly teda pěkně otrávené, taky kdo by nebyl. Po obědě sice přestalo, ale zůstalo pořád zamračeno. Na CN Tower by to nemělo cenu, tak jsme vyrazily občíhnout dvě vyhlídkové restaurace, které nám doporučil Lonely Planet (to je průvodce, kterého máme sebou, avšak z roku 2003 :) ) První restaurace byla v místním hotelu Westin Harbour Castle hned na pobřeží jezera. Vyvezl nás tam výtah, který, jak jsme záhy zjistily, byl prosklený, takže bylo vidět ven. No, to bylo něco na mě :) Ale přežila jsem. CN Tower bude horší :) Druhá byla v Manulife Centre, nejmenší budově na dané adrese. Myslely jsme, že v době vydání průvodce ty okolní mrakodrapy tady ještě nebyly :) Ale až jsme našly výtah do restaurace a vyjely nahoru, užasly jsme, jaký tam byl rozhled. Ono to totiž bylo ve vedlejší budově, už mnohem vyšší :) Usadily jsme se na venkovní terase a daly si teplé kafe a čaj, protože byla pěkná kosa. Sem si ještě zajedeme až bude lepší počasí, teploučko a počkáme tam do setmění, abychom taky viděly rozsvícené Toronto.
V neděli nám už počasí přálo, dočista azur. Ale abychom to neměly tak jednoduché, tak tentokrát nás vypekla naše platební karta. Doposud jsme neměly žádný problém s placením v obchodě nebo vybíráním z bankomatu. Naši Visa Electron brali v pohodě, přesto že není embasovaná. Ale na vypůjčení kola byla krátká :) Mají zde po celém centru samoobslužné stojany s kolama. Z jednoho stojanu si kolo půjčíte a do jiného ho vrátíte. Chtěly jsme toho taky využít, dojet trajektem na ostrovy a projet si to tam. Bohužel nám nebylo přáno, stojan naši kartu nechtěl. Zklamané jsme vymyslely náhradní plán a dojely na místní pláž. Tam jsme si udělaly piknik s naším rizotem, prošly se po promenádě (bylo tam lidí jak smetí) a namířily si to zpátky směr CN Tower. Nebylo mi moc do řeči, vzhledem k mému strachu z výšek a skutečnosti, že nahoru jezdí jen venkovní prosklené výtahy. Nakonec to nebylo tak hrozné jak jsem čekala, občas jsem se i podívala ven :), a hlavně za ten výhled nahoře to rozhodně stálo. Však už asi příležitost, podívat se na tak vysokou stavbu (celková výška 553m, nejvyšší vyhlídka Sky Pod 447m), mít nebudu. Strávily jsme tam dvě hodiny, nafotily nespočet fotek, i nějaké to video jsme natočily a potkaly se tam s českým manželským párem z Brna. Svět je malý :)
Byla jsem tam :)

V rámci výletění jsme taky, asi dva dny zpátky, navštívily jeden z místních hřbitovů. Nebýt tam náhrobky, tak to vypadalo jako by jsme byly spíš v parku. Všude spousta trávy, kvítek, stromů, keřů a taky běžců a cyklistů :)

sobota 4. června 2011

Sžívání s novou adresou


Na naší nové adrese je celkem rušno. Není divu, když tu s námi bydlí dalších minimálně deset lidí :) Nevíme to úplně přesně, protože jsme se zatím se všemi nepotkaly. Ale máme tu určitě Asiaty, ti se nedají přehlédnout, a zbytek budou zřejmě Francouzi. Se dvěma, holkou a klukem, jsme se už seznámily, a pak jsou tu tři černošky. Mám dojem, že jsem je zaslechla mluvit taky francouzsky, tak budou zřejmě taky odtud. Většina jsou studenti, pár z nich jsou už pracující.
Hnedle úvodní noc jsme měly nečekaného nočního návštěvníka. Asi ve dvě hodiny v noci, nebo možná později, nás probudilo jakési škrabání. Napřed jsme myslely, že máme v pokoji myš nebo něco. Tak jsme seděly na posteli a napjatě poslouchaly. Ani jedné se nám nechtělo slízat :) Nakonec jsme zjistily, že to jde z venku z popelnic. Z okna jsme ve tmě viděly jenom nějakou siluetu zvířete. Naznaly jsme, že to bude zřejmě některá z těch jejich dotěrných velkých veverek. Včera jsme ale viděly našeho nočního návštěvníka znovu, tentokrát už za většího světla. A byl to mýval :) Snažil se opět dostat do popelnice a vůbec se nás nebál, když jsme vylezly ven. Už je asi zvyklý  :) 

Taky nás přišla zkasírovat naše paní bytná Whitney. Chtěla po nás ještě navíc od každé pět dolarů na nákup společných základních potravin, jako sůl, cukr, rýže apod. Tak jsme jí navrhly „obchod“ :) Když nám to odpustí, tak jí to tady budeme uklízet, spolubydlící nejsou zrovna pořádkumilovní :) Já jsem k tomu přidala ještě sečení  trávy. A Whitney souhlasila. Ale prý to nebude za těch pět dolarů, ty od nás chtít bude, ale že budeme dělat jakoby pro ni, a že nám za to dá sto dolarů. To není špatný obchod :) Nejsme si akorát jisté, jestli každé, nebo oběma dohromady :) Ale to je fuk, dobrý každý dolar :) Vypadá to, že jsme paní domácí padly do oka. 
Jo, a jinak český montér Václav se v nás nezapře ani v Kanadě :) Nejenže jsme daly dohromady stůl, který se rozpadl, když jsme si upravovaly pokoj, ale dneska jsme i namazaly vrzající dveře od pokoje. Chtělo by to teda namazat všechny, vržou jedna báseň :) Ještě bych potřebovala vyspravit svou židlu, je celá rozklížená, ale to by chtělo už šroubovák, který bohužel nemám, ale třeba na nějaký narazím :)

středa 1. června 2011

Máme novou adresu


Nejenže máme dnes svátek, jako všechny děti :), ale máme i novou adresu. Ode dneška bydlíme na 134 Empress Avenue. Je to o ulici vedle, než jsme bydlely doteď. Baráček není z venku tak hezký, okolí je trochu víc zanedbané, ale jinak je to fajn. Už nejsme v suterénu, je tu víc světla a to je pozitivní. Okno sice do ulice, takže víc ruchu, ale výhled celkem ucházející. Je na místní školu a hřiště, které je asi veřejně přístupné, protože se na něm prohání běžci. Tak máme aspoň co pozorovat.
To levé okno je naše

První věc, co jsme udělaly v novém pokoji, byla drobná přestavba. Musely jsme přesunout postele blíž k sobě, abychom se mohly dívat společně na jeden notebook, protože jsme zavedly "filmové večery". Jako druhá věc nás zajímal internet :) Jakákoliv rychlost bude lepší než ta v suterénu, to nevidělo high-speed ani z vlaku :) Internet jsme schledaly ucházejícím a nové bydliště jsme symbolicky zapily maličkým panáčkem slivovice, v rámci pravidelné dezinfekce :)
V práci celkem dobrý, když teda pominu, že jsem včera přišla o hodinu později :) Ale samozřejmě neúmyslně, do práce se přece těším, jako každý :) Chybička se však vloudila. Myslela jsem, že mám celý týden chodit od jedenácti hodin. Nevím jak se to tam dostalo, ale v úterý tam byla desítka. I mistr tesař se někdy utne :) Každopádně se postupně zaučuju a víc se orientuju, tak mi to jde i rychleji.
Včera jsem taky uskutečnila svůj první kanadský nákup (když nepočítám potraviny). Šla jsem si koupit tenisky, protože jsem si žádné nedovezla. Nechtělo se mi s něma tahat, když mě všichni ubezpečovali, jak tady bude levno. No nevím, asi nikdy nebyli v Kanadě, potažmo v Torontu. Zatím jsme tady na nic závratně levného nenarazily. Ale protože teplota rapidně stoupá, a moje podzimní boty se už prostě nehodí, musela jsem chtíc nechtíc vyrazit na nákup. A protože v nakupování nevidím žádné potěšení, nehodlala jsem se tím ani nijak víc zabývat. Vešla jsem do prvního obchodu hned vedle práce, objevila, že tam mají i boty, v regále s mojí velikostí našla ty nejobyčejnější hadrové tenisky, vyzkoušela a šla k pokladně. Myslela jsem si teda, že jsou obyčejné, ale podle ceny to tak úplně nevypadalo – 30 dolarů – cca 540 Kč. Myslím, že doma by vyšly levněji. Trochu mě uklidnilo, když mi pak Romča řekla, že jsou značky Roxy. Neznám, ale trochu to tu cenu omlouvá :)