Vítejte ve Vancouveru

A jsme tu! Po skoro 72 hodinách jízdy autobusem (třikrát jsme si posunovaly ručičky o hodinu zpět) jsme dorazily do toho města, o kterém nám všichni říkali, jak ho budeme milovat. Zatím to říct nemůžu, ale rozhodně hezké město to je. Stačí se podívat na ty hory okolo.

Hned po příjezdu jsme šly obhlídnout první ubytování, byt v Richmondu (což je jeden z přílepků k Vancouveru, řekněmě něco jako Modřice k Brnu). A hned se nám tam zalíbilo, byt byl bohužel, včetně pokoje, nezařízený a spolubydlící Naomi nějaká divná. Doufaly jsme, že si něco najdeme a nebudeme muset na hostel k dalším deseti, šesti nebo čtyřem spolubydlícím. Nakonec jsme našly levný hotýlek. Jak jsme později zjistily, ne ve zrovna vyhledávané čtvrti. Ale potkaly jsme se tam s dvojicí Čechů, kteří nakonec zakotvili ve Whistleru (tak aspň tam budeme někoho znát, až tam pojedeme lyžovat :) ) 

A hon na ubytování mohl začít. To už tu jednou bylo :)  Oproti Torontu to však byl trochu delší běh. Jednak jsme si vybraly pro příjezd prodloužený víkend, protože v pondělí bylo Díkuvzdání, jednak byla malá nabídka dvoulůžkových pokojů a jednak ceny trochu někde jinde. Když jsme našly něco cenově srovnatelného, jednalo se většinou o domy s těmi nejlepšími léty už dávno za sebou :), kdy nám ale i přesto majitelka tvrdila, jak je její dům „velmi uklizený“, asi neměla ani páru o významu toho slova. Taky jsme obešly pár bytů, ale ani z toho nic nebylo. Když si vzpomenu na Bryana, který nám nabízel ke sdílení svůj bar, a že k němu chodí hodně návštěv, ale že by nás to nerušilo, a že o něm lidi říkají, že je crazy, protože skoro nespí, říkaly jsme si zlatá Naomi s nezařízeným bytem. V pátek, když už jsme z toho byly trochu přepadlé, se na internetu objevil zajímavý inzerát na pronájem tří pokojů a v Richmondu. Tak jsme hned zavolaly, domluvily prohlídku, a když jsme tam přijely, už jsme neodjely :) Hned jsme se domluvili s majitelem na nastěhování. Tak krásný dům za to čekání stál. Za stejné peníze jako bychom měly u Naomi za jeden sdílený pokoj, máme každá svůj a k tomu celý dům k dispozici, včetně krásné velké kuchyně. Připadáme si jako princezny, k čemuž teda přispívají i ty jejich velké a hlavně vysoké postele. Nechápu co to tady mají za zvyk, člověk aby se bál, že z toho spadne a vylézt na to taky nejde zrovna nejlépe :) Ale hlavně, že bydlíme.

Tady bydlíme

Abychom si trochu oddechly, vyrazily jsme v sobotu na výlet do Capilano Suspension Bridge parku, kde jsme se prošly po visutém mostu (opět něco na mě a moji „zálibu“ ve výškách) a v neděli nás známý bratrova kamaráda Láďa, který zde žije už asi třináct let, vzal na takovou menší tůru do hor, na horu Dog Mountain. Snad každý druhý, kterého jsme na cestě tam a zpátky potkali, měl sebou psa. Už se nedivím, odkud ten název :) Nahoře byl parádní výhled, na hory okolo a i na Vancouver pod námi.

Od pondělí začíná další krutá realita – najít nějaký ten „job“ )