Z mé malé rodné zemičky za oceánem se mi doneslo, že prý málo píšu, že doma nemají co číst a ať prý píšu víc :) Ono se to lehko řekne, ale ne vždy je inspirace, ne vždy je čas a taky ne vždy se něco zajímavého děje. Ale aby teda neřekli, tak jsem sesmolila další příspěve :)
Minulou sobotu mi šéfik řekl, že nemám chodit na denní šichtu, ale že potřebují výpomoc na večerní směnu v jiné pobočce, tak že mám jít tam. Když jsem tam v pět dorazila, šéf tamní kuchyně na mě koukal jak na zjevení, a co prý že tam dělám. Vůbec o mně nevěděl, ale co víc, vůbec mou výpomoc nepotřeboval. Takže jsem se s nepořízenou vrátila zpět, žádná hodina odpracovaná, žádný vydělaný doláče, akorát projetý za metro. Následující sobotu, kdy jsem měla regulérní volno, jsme si naplánovaly odpolední výlet a v poledne mi volal šéfik, jestli můžu příjít na noční. Tentokrát to omyl nebyl. Bohužel to trochu zkrátilo časovou kapacitu na výlet, ale přesto jsme vyrazily. Konkrétně do centra na Caribana Carneval – průvodce uvádí, že se jedná o významný indiánský festival, ale bylo to spíš jako v Riu. Průvodu, který je vyvrcholením několikadenního veselení, se zúčastňuje tisíce lidí v úžasných kostýmech a jdou až 4,5 km dlouhou trasu, což trvá až šest a více hodin. My jsme bohužel stihly až jedny z posledních účastníků, ale i tak to bylo fajn.
 |
| Všude samé peří a pozlátka |
Ani se nám nechtělo pryč, ale musely jsme kvůli mé noční šichtě. Nějak jsme to ale neodhadly, stejný nápad mělo více lidí, takže v přeplněné tramvaji, kde jsme byly asi jediné zástupkyně bílé pleti, jsme se dokodrcaly k metru a pak metrem jsme se šinuly k nám. Celá cesta zabrala všehovšudy hodinu a půl. Takže do práce jsem doběhla s jazykem na vestě přesně v sedm hodin. Měla bych tam bývat tak deset minut předem, ale naštěstí to nevadilo.
Po cestě zpátky jsme v metru narazily na novou vlakovou soupravu. Po x letech (nevím přesně po kolika) začínají vyměnovat vlaky a mají z toho tady hrozný haló. Teda upřímně, už bylo na čase. To i v Praze jsou hezčí soupravy (teda na trase C, na ostatních taky nic moc) Každopádně místní jsou nadšení, vždy když vejdou do vagonu, tak si ho obdivně prohlíží a pochvalují. Na propojení vagonů použili takovou tu harmoniku, jak je u nás v autobusech, a všichni si na to chodí stoupat a zkoušet to. Jako by to viděli poprvé v životě :) No, ale když nad tím teď uvažuju, tak fakt to možná ještě neviděli. V tramvajích to nemají a v autobusech, ve kterých sem zatím jela, to taky nebylo. Jo, to mi připomíná, že tady mají zvláštní způsob zastávek na znamení. Tramvaje ani autobusy nestaví automaticky na všech zastávkách. Pouze, když tam chce někdo vystoupit nebo vidí, že někdo chce nastoupit. A pokud chce někdo vystoupit musí zatáhnout za takový žlutý drátek, který se táhne celým vozem, cinkne to a nad řidičem se rozsvítí nápis, že bude zastavoat. Tak mi to trochu připomíná jak nějaký systém za první republiky :)
Žádné komentáře:
Okomentovat